2021
130×80×20 cm
porcelán, překližka
foto: tomáš brabec
180×120×25 cm
porcelán, kovová konstrukce, dřevo
foto: tomáš brabec
160×180×23 cm
porcelán, kovová konstrukce, dřevo
foto: tomáš brabec
130×80×50 cm
porcelán, dřevo
foto: tomáš brabec
130×190×25 cm
porcelán, kovová konstrukce, dřevo
foto: tomáš brabec
2020
2019
cca 50×50×50 cm
teracota, pórovina, glazura, soda, pigmenty, křemičitý písek 980 °C
1. V případě, že postrádáme něco, co bylo v naší blízkosti, něco, co známe, něco, co jsme přijali za své, nahradíme to totožným. Pokud se nám nepodaří najít totožné, pokusíme se o náhradu nejpodobnějším možným. Jednoduchou technikou projekce přiřadíme „subjektu“ vlastnosti a kvality původního, postrádaného. Naše očekávání budeme následně od „subjektu“ vyžadovat. Pokud je „postrádaným“ situace, použijeme potřebné množství „subjektů“ k jejímu zinscenování. Jako výsledek by se měl dostavit středně hluboký pocit prázdnoty…
2. V případě, že toužíme po něčem, co známe ze svého okolí, pokusíme se napodobit situace, které vytoužené pocity navozují. Pokud se nám nedaří konstelace přirozeně navodit, pokusíme se lépe napodobit „subjekty“, které jsou pro ně formativní. Nadprůměrně funkční bývá i popření iluze o vlastní osobnosti, její ztráta a napodobení vlastností jiného subjektu za účelem ilustrování představy štěstí…
3. V případě, že postrádáme něco, co nemůžeme pojmenovat, pojmenujeme všechny dostupné „subjekty“ z našeho okolí a jejich kombinací se pokusíme navodit nepojmenovatelný pocit. Pokud vyplýtváme všechny možné kombinace a nepojmenované se nedostaví, pojmenujeme nedostupné „subjekty“ z našeho okolí, po ověření možných kombinací a jejich nefunkčnosti se pokusíme pojmenovat všechny „subjekty“ ještě nepoznané, a to může nějakou chvíli trvat…
2018
50×60×70 cm
18 kg
šamotová hlína, diturvit, křemičitý písek, sklovina
foto: tomáš brabec
Krystalová mřížka je množina určitých myšlených abstraktních bodů, pomocí nichž se popisuje struktury krystalu, neboli vzájemná poloha částic v krystalu. Plně zaplněná krystalická mřížka je ideální stav, ten je však nereálný ve skutečném světě, kde krystaly mají poruchy mřížky.
Objev kvazikrystalů přivedl v r. 1992 Mezinárodní krystalografickou unii ke změně definice krystalu. Namísto tradiční definice krystalu jako periodické struktury zní nová definice takto: Krystal je jakákoli pevná látka, jejíž difrakční diagram je bodový. Nová definice s sebou přináší i nové symetrie s lokálním dosahem, tzv. nekrystalografické symetrie.
2018
70×90×20 cm
14 kg
porcelán, křemičitý písek, frita
foto: tomáš brabec
Je to jako psát dopisy někomu koho neznám, je to moje existence, to co je zaplňující a naplňující. Povzbudivá, ale ne rozhodující je možná existence někoho dalšího, komu se moje existence taky bude zdát nezbytná – absolutně nepostradatelná a nekonečná plocha otevřená projekci, bude se nám to líbit…
2018
70×30×50 cm
38 kg
burelová hlína, křemičitý písek, sklovina
foto: tomáš brabec
Vizuální pamět stejně jako vzpomínky spojené s vůní nebo habtickou zkušeností mohou vyvolat pocity, které asocijujeme s prvotním zážitkem, v případě, že se setkáme s něčím podobným. Myslím, že tenhle proces je především spojený s kreativní pamětí. Způsob, kterým si chceme věci pamatovat a především je prezentovat, optika zkrze kterou chceme být viděni a vnímáni nyní v tuto chvíli, imaginativní vysněný obraz nás samých v blízké i vzdálené budoucnosti. Mezi těmito obrazy neexistují ostré hranice, naopak jsou v přímém kontaktu a navzájem se ovlivňují, jedno by neexistovalo bez druhého. Myslím, že tahle teorie, tenhle pocit viskozity je aplikovatelný i na osobní a kolektivní paměť. Znovu a ne nepodobně, neexistují hranice, jen absence jasné terminologie, která se objevuje především v místech s komplikovanou historií, jediné co je možné tušit jsou fragmenty vzpomínek na budoucnost, na tu moji, tvoji na tu naší.
2018
50×70×70 cm
46 kg
šamotová hlína, diturvit, křemičitý písek, sklovina
foto: tomáš brabec
2018
70×50×50 cm
47 kg
šamotová hlína, křemičitý písek, sklovina, mangan, kobalt
foto: tomáš brabec
2018
125×270×30 cm
59 kg
porcelán litý do forem
foto: tomáš brabec
Nejdříve musíme sjednotit materiál, jazyk a druh kódování o kterých a kterými budeme komunikovat, potom ohraničíme plochu výchozí plochy a potom hranice pohybu, dále vzájemnou vztahovost, pozice, role a jejich význam, musíme se shodnout na kreditech vzájemné zavázanosti, vyčíslit jejich hodnoty, odečíst nižší číslo od vyššího a přebytek na jedné straně k něčemu přirovnat, definovat hodnotu pomocí další předdefinované hodnoty o které se stále a naprosto zbytečně komunikuje, potom si musíme ujasnit co hledáme, paralely a podobnosti, nebo spíš diverzitu, toužíme po výsledku, nebo chceme pojmenovat možnosti, hledáme harmonii, nebo se spíš chceme procházet po škále možného, nebo snad vyjmenovat kompletní abecedu nemožného, tentokrát začneme odzadu a to nás pobaví…a pak si sedneme ke stolu a já budu krájet cibuli…
2017
70×30×50 cm
60 kg
pórovina, křemičitý písek, sklovina
foto: tomáš brabec
2017
70×30×50 cm
20 kg
karbid křemíku, glazura, barvítko
foto: tomáš brabec
2017
50×50×60 cm
31 kg
porcelán, glazura, křemičitý písek
foto: tomáš brabec
…jak na tebe působí Afrika, ptali se mě místní pořád dokola. Tenhle nátlak na moje abstraktní vnímání spojený s nutností verbalizovat začal generovat paralelní vesmír, který vznikal čistě z potřeby uspokojení poptávky a nakonec snad přiměl moje nebohé receptory k aktu vstřebání očekávaných klišé.
Ztracený ráj, ano, ztracený ráj to je!
Divoká krajina, kde se náhodně objevují lidské pokusy o převzetí vlády, nebo stopy po nich. Právě ta časová nejistota je nejsilnější, v mnoha případech není jasné, jestli se jedná o začátek, nebo konec příběhu. Ovocné sady, stromy v pečlivě vyměřených rozestupech, znovu zarostlé okolní vegetací. Černí ve slamech, tísnící se na nekonečných plochách, namačkaní jeden na druhého v zemi, kderá je převážně neobydlená, zoufalý nádor organické architektury postavený ze zbytků stavebního materiálu města na kterém vybujel. Představitel zlobílé rasy v překotném úprku před civilizací do místa, které po ní prahne. Typ krajiny, který známe, jen v jiném měřítku, v hodně jiném měřítku a sluneční paprsky procházející skrz listy těch opuštěných, nikdy nenalezených sadů vypadají jako ze středověkých dřevorytin…
2017
10×30×15 cm
5 kg
karbid křemíku, porcelán, glazura, křemičitý písek
foto: tomáš brabec
2017
30×80×50 cm
34 kg
karbid křemíku, glazura, křemičitý písek
foto: tomáš brabec
2017
60×20×40 cm
16 kg
karbid křemíku, porcelán, glazura, barvítko
foto: tomáš brabec
2017
120×30×50 cm
21 kg
porcelán, sklovina, křemičitý písek
foto: tomáš brabec
2016
á 40×40×40 cm
diturvit litý do sádrové formy
foto: tomáš brabec
2016
75×40×40 cm
diturvit litý do formy
foto: UPM, gabriel urbánek
…schopnost vidět ztracený ráj za každým příběhem vychází pravděpodobně z mého prvního domova, z posledního paneláku na rychlo postaveného sídliště pro zaměstnance jaderné elektrárny. Domy byly dostavené ale chyběla infrastruktura, zato přebýval stavební materiál, který stavitelé budoucnosti nestihli uklidit. Betonové prefabrikáty s trčícími armaturami připomínajícími nejmenší měřítko kolosálního systému neudržitelnosti se náhodně povalovaly po polích okolo panelodomu v tomhle prázdném prostoru bez historie…
2015
150×120×80 cm
palety, sádrové formy, stolařské svorky
2015
150 x 150 x 90 cm
palety, sádrové formy, stolařské svorky
…začala sem skládat bloky nalezené sádry do kompozic, začala jsem na ose x a y a vylévala vnitřní náhodné prostory porcelánem, dál sem skládala a přeskládávala, koncipovala a komponovala a od horizontál jsem obsáhla vesmírné osy pš a bž a pořád lámala a řezala a zase vrstvila až nebohé tvary zůstaly viset už jen na zřídka se objevujících vertikálách, fragmentech linií spirituálního nevědomí…
2015
30×50×30 cm
diturvit litý do formy
foto: tomáš brabec
2015
30×50×30 cm
diturvit litý do formy
foto: tomáš brabec
2015
70×50×50 cm
diturvit litý do formy
foto: tomáš brabec
…první věc, která na mě po příjezdu do Gmundenu sáhla, byl výhled z okna mého pokoje číslo 33. Budova hotelu stála na pomezí krásného průzračného jezera a řeky, hnedka nad vodopádem, tahle scenérie byla celkem vkusně vsazena do rámu hor alpského výběžku a bylo možné si ji vychutnávat mimojiné i cestou k hotelu přes středověké městečko. Odhrnula sem závěsy v pokoji a chtěla se nadechnout bezčasí, které mělo trvat další měsíc, hleděla sem do zdi vzálené asi metr a půl od mého okna, za zdí střecha a za tou střechou se mi vysmívala špičička věže gotického svatostánku, ještě o kousek sprostší byl vrcholek hory za ní, vynořující se občasně z mlhy. Hned mi bylo jasný, že tohle všechno, a hlavně ta urbanistická poťouchlost, je nemilosrdná rekonstrukce dispozice mého podvědomí…